„Painkiller“ vyšel v době, kdy byl již čistý heavy metal chápán jako archaický, neschopný nabídnout nic než třeba zajímavou a hudebně profesionální rutinu (což se přesně stalo bratrům z IRON MAIDEN s jejich příjemnou, ale ničím v zásadě inovativní deskou „No Prayer For The Dying“).
Po zvukově i hudebně slabším „Ram It Down“ od JUDAS PRIEST nikdo nečekal zázraky. Přesto však přišli s materiálem, který dodnes mnozí (včetně mě) považují za jejich nejdokonalejší zářez. Album až po okraj naplněné kreativní produkcí a našlapanými sóly vrátilo estetice JUDAS PRIEST jejich původní lesk, a přidalo něco navíc. Během celého poslechu se ani jednou nenudíš, není zde slabší místo, melodie střídají agresivní až thrashmetalové výpady, Rob Halford podává životní výkon s neuvěřitelným hlasovým rozsahem.
Vzhledem k neuvěřitelné síle materiálu není divu, že následující deska „Jugulator“ s novým zpěvákem Timem Ripperem Owensem inspirující se například v těžkotonážních panterovských riffech nenadchla a v porovnání s albem předchozím prostě neobstála. Podle mého se JUDAS PRIEST podařilo vrátit do obdobné tvůrčí formy až s posledním skvělým albem „Firepower“.
Takže metalheads, pošlete tam „Painkiller“, otevřete lahváč
a zatřepte si mařenou jako
o život.
Komentáře
Okomentovat