Kapela Suffocation patří mezi hlavní architekty brutálního death metalu. Prosluli svojí zvukovou natlakovaností, rytmickou rafinovaností, technickou hravostí a nápaditostí svých válů. V nedávné době o sobě dali znovu vědět novou deskou … Off The Dark Light. Není lepší příležitosti, než se se právě nyní ohlédnout za dosavadní tvorbou těchto charismatických Američanů.
Suffocation vznikli v roce 1988 na Long
Islandu v New Yourku a navazovali na rozjíždějící se vlnu
smrtícího kovu té doby. V té době nastával obrovský boom
nových deathmetalových kapel. Velmi rychle se začal odhalovat
potenciál Suffocation. Valivý buldozer s tématy od náboženství
po společnost či psychicky narušené osoby se začínal dostávat
do povědomí.
Human Waste EP (1991)
Ve složení Josh Barron (basa),
Terrance Hobbs (kytara), Doug Cerrito (kytara), Mike Smith (bicí) a
Frank Mullen (vokál) vydávají Suffocation svůj první oficiální
počin, na kterém najdeme takové proslulé vály jako je Catatonia,
Synthetically Revived nebo proslulá Infecting The Crypts. Human
Waste nastavilo laťku tehdejší hudební brutality zase o něco
výše a právem patří do klenotnice celého žánru. Už obálka
mluví za vše. To, co následovalo, však otřáslo doslova celým
žánrem.
Effigy Of The Forgotten (1991)
Ve stejném složení a stejném roce
vychází slavná stylotvorná učebnice brutality Effigy of the
Forgotten, tehdy již ověnčená výbornou obálkou Dana Seagravea.
Obludný stroj na coveru desky trhá na kusy nebohý cár masa, který
možná býval člověkem. Monstrum oblklopené obrovskými vejci, z
nichž jedno se vylíhlo do odpudivého monstra perfektně vystihuje
natlakovanost obsaženého materiálu. Divokost a démonická
atmosféra celého díla okamžitě obstarala Suffocation status
stylotvorného kultu. Jestli se Suffo na Human Waste nadechovali a
ošahávali terén, na debutním dlouhohrajícím albu dotáhli tehdy
možnou myslitelnou brutalitu do extrému a zahájili novou éru
zvukové a hudební razance v death metalu. Označení brutal death
metal se krátce po vydání této desky začalo dostávat do širšího
povědomí metalového světa a spousta kapel si především z
tohoto alba bere dodnes inspiraci. Bible brutality a pro mě jedno z
nejdůležitějších alb roku 1991 vedle Human od Death, či Blessed
Are The Sick od Morbid Angel. Těžko bychom hledali zásadnější
počin.
Breeding The Spawn (1993)
Pierced From Within (1995)
Kult. Technická hravost v kombinaci se
skvělým zvukem, který byl o to pečlivěji ošetřen oproti albu
předchozímu. Nápaditost. Skutečně asi není nic, co bych dokázal
albu vytknout. Ať je to chytrá textová složka, skvělá obálka,
brutální a propracovaná atmosféra a velmi melodická sóla a
struktury skladeb. Kapela najednou vkládá do své hudby mnohem více
melodičnosti a progrese. K brutalitě se přidává skladatelská
nápaditost (přítomná samozřejmě i na předchozích albech, ale
o to citelnější na tomto). Škopky přebírá Doug Bohn a rozdíl
ve stylu hraní jednotlivých bubeníků je znát. K Pierced From
Within asi tolik: pokud se považuji za skalního fandu death metalu,
znalost tohoto Opus magnum kapely
by měla být povinností. Kapely, které na směr diktovaný tímto
albem navazují (Odious Mortem, Decrepit Birth), nápaditost a
pestrost dále rozšiřují a rozvíjejí. Bez něj by se vývoj
žánru dle mého názoru ubíral přeci jen jiným směrem. Nejlepší
album kapely.
Despise
The Sun EP (1998)
Labutí
píseň první éry Suffocation. Čtyři zvukově skvělé brutální
vály a znovu nahraná skladba Catatonia. Dave Culross na bicí a
poslední počin s Dougem Cerritem na kytaru a Chrisem Richardsem na
basu. Album je krátké, stručné a neskutečně tvrdé. Vůle být
nekompromisní stříká z každé skladby. Culrossova artilerie
umožnila výrazně zrychlit a do budoucna o tomto skvělém
bubeníkovi ještě uslyšíme. Suffocation krátce po vydání alba
končí. Děje se tak v době, kdy už zájem o death metal výrazně
upadá a metaloví fanoušci hledají jiné cesty a nový výraz.
Toto období obecně death metalu nepřálo. Bylo třeba počkat, až
se chutě metalového světa vytříbí.
Souls
To Deny (2004)
Hudbu téhle bandy jsem začal
poslouchat rok před vydáním Souls To Deny. Bylo mi patnáct a
hltal jsem co se dalo. O to víc mě potěšila informace o jejich návratu. Album Souls To Deny vyšlo na labelu Relapse a nastartovalo
novou éru, která pokračuje dodnes. Ve složení Hobbs a Marchais
(kytary), Derek Boyer (basa), kterého jste mohli dříve vidět
například v Deeds Of Flesh. Mike Smith (artilerie) a samozřejmě
božský Frank stvořili Suffocation desku, která je hodně jiná,
než například Effigy Of The Forgotten. Co tím myslím – jiný
přístup k produkci mě zpočátku zarazil a chvíli trvalo, než
jsem si na odlišné zvukové pojetí zvyknul. Kytary jsou měkké,
hodně vyčištěné, ale celkově vzato je album produkované
skvěle. Co mi nesedělo delší dobu bylo nazvučení Frankova
chropotu. Když ale překonáte počáteční zjevnou odlišnost
oproti starším peckám, album si zamilujete. Muzikanti hodně
citují svojí starší tvorbu (viz zřetelná podobnost To Weep Once
More a Jesus Wept z debutu co do hudebních motivů i názvu), ale
jde o citaci vkusnou, koncepční a vědomou. Díky tomu mám Souls
To Deny dodnes rád a často jí proháním ušima. A skvostný obal
opět v pojetí DS? Perfiš.
Suffocation (2006)
Souls To Deny byla skvělá comebacková
deska. Co se ale podařilo kapele o dva roky později, je v kontrastu
vůči předchozímu výlisku naprostá apokalypsa. Partě se
podařilo vrátit se k natlakovanosti a zvukové preciznosti takových
opusů, jako je právě legendární Despise The Sun, či asi
nejpopulárnější Pierced From Within. Tvrdý, ale šťavnatý a
zvukově čitelný sound všech nástrojů, kompoziční
propracovanost a poslechovost materiálu, eponymní album je zkrátka
jedním z nejlepších deathmetalových alb roku 2006 a patří i
mezi nejpovedenější díla kapely od jejího založení. Navíc se
Suffocation vrátili ke znovunahrávání skladeb ze zvukově horšího
alba Breeding The Spawn. Skladby Prelude To Repulsion a na japonském
vydání dokonce skvělá Anomalistic Offerings. Skladby dostaly nový
kabátec a znějí prostě fantasticky. Na dalších albech už
kapela pokračuje v návratech ke skladbám z Breeding The Spawn.
Blood Oath (2009)
V době vydání se Blood Oath pyšnilo
vyčištěným, perfektním zvukem a nádhernou obálkou z díla
malíře Jona Ziga. Zároveň šlo o poslední dílo s bubeníkem Mikem
Smithem. Deska ale nedokázala obstát v porovnání s albem
Suffocation a vyznačovala se větší konzervativností. Když jsem
jí v době vydání několikrát poslouchal, nedokázala mě prostě
natolik oslovit, abych se k ní vracel. V poslední době musím ale
svůj postoj k Blood Oath přehodnotit. Album je prostě dobře
odvedená práce a v kontextu diskografie má své místo. Kde mi
před tím vadila nevýraznost některých pasáží, tam si teď
lebedím nad muzikantskou ekvilibristikou. Kde mi před tím vadil až
příliš čistý zvuk s omezeným důrazem na natlakovanost a
obrhroublost, tam mi teď někdejší „neduh“ přijde prostě
jako historická etapa a už mi vůbec nevadí. V kontextu
diskografie průměr (Suffo špatnou desku natočit neumí). V
kontextu žánru naprostá špička nakopávající prdel většině
konkurence.
Pinnacle of Bedlam (2013)
Tomuto albu jsem věnoval oslavnou
recenzi na www.abysszine.com, takže pouze stručná rekapitulace. Vše na tomto albu je dokonalé
jak po hudební, tak po zvukové stránce. Nadšení, se kterým se
kapela vrátila na peloton snad nejvlivnější party žánru (sorry
Kanibalové) stříká z každé vteřiny hracího času. Obálka z
díla Par Olofssona (hráči World Of Warcraft zpozorní) je prostě
perfektní a sedí k tehdejšímu tvůrčímu rozpoložení kapely.
Skladby jako Pinnacle of Bedlam nebo Cycles of Suffering patří k
nejlepším skladbám kapely. No a mé nadšení z nové verze
Beginning of Sorrow taktéž nezná mezí. Ve stručnosti řeknu, že
kvalita předkládaného materiálu se nebezpečně blíží kvalitě
Pierced From Within.
Suffocation jsou jednou z
nejdůležitějších kapel extrémního metalu a každou deskou to
jen potvrzují. Jejich entuziasmus a nadšení pro death metal je
činí charismatickou, tvůrčí a veselou partičkou, která s
pravidelností a jistotou nakopává zadky většině novopečených
kapel. A výraz charisma, tím bych asi hudbu téhle newyorské
legendy vystihl nejlépe. Věrní fandové jistojistě vědí, že nedávno vyšlo nové album ... Off The Dark Light a možná se diví, že jsem jej do diskografie nevložil. Inu jednoduše proto, že vyžaduje samostanou recenzi.
Komentáře
Okomentovat