METAVOICE BLOG

Jen málo milců progresivního rocku nezná KANSAS. Parta charismatických hudebníků se na scéně pohybuje už zhruba padesát let a za tu dobu stihli vydat množství převážně skvělých, v některých případech „pouze“ velmi dobrých desek. Od houslí, hardrockového kytarového zvuku, lehkého jižanského nádechu až po pozitivní atmosféru skladeb; tito sympatičtí pánové mají co nabídnout i dnes. Nová deska „Absence Of Presence“ je zajímavým počinem. Hned mě totiž napadá: Která prog rocková kapela z první vlny dokáže přijít po padesáti letech s tak vyrovnaným materiálem? Pokud bychom měli najít podobný případ, nabízejí se maximálně RUSH s již osm let starou peckou „Clockwork Angels“, ve Spojeném království pak nově překvapili DEEP PURPLE s novou deskou „Whoosh!“. YES svou poslední autorskou práci předvedli s problematickým albem „Heaven and Earth“ (které rezignovalo na vývoj a přineslo pouze pár líbivých folk rockových písní), PINK FLOYD jsou stále trošku rozhádaní na to,...

Je tomu už téměř půl století, co vyšlo páté album britské progresivní rockové skupiny YES. Ta už tehdy slavila úspěchy především s posledním dílem „Fragile“ a třetím přelomovým „The Yes Album“. Podívejme se společně na toto veledílo, které je právem označováno za jedno z nejlepších, ne-li nejlepší prog rockové album všech dob. Zatímco na „Fragile“ se ustálil nejslavnější line up kapely, tedy verze YES ve složení Anderson, Wakeman, Bruford, Howe a Squire a deska sama už dýchala charakteristickou pozitivní, ale rytmicky komplexní rockovou atmosférou, „Close To The Edge“ je album, kde jsou typické estetické rysy kapely v oné době dovedeny do extrému. Počet skladeb se ustaluje na třech dlouhých kompozicích. První strana vinylové desky obsahuje titulní Close To The Edge . Ve své době to byl odvážný krok, který se vyplatil. Druhá strana obsahuje harmoničtější melodickou kompozici And You And I a s polyrytmicky a industriálně laděnou Siberian Khatru , na kterou nejeden f...

  Album, o kterém budu dnes povídat, patří k velkým klasikám, a zároveň k velmi zmiňovaným deskám pozdního období toho, co zbylo z původní myšlenky progresivního rocku. Je hudebně jiné, než předchozí počiny legendárních PINK FLOYD, a to nejen díky absenci původního člena kapely Rogera Waterse. Je také mým prvním albem kapely, znám jej důvěrně od svých nějakých šesti let života a i díky tomu jej dodnes nosím hluboko v srdci. Čtenáři jistě mi odpustíš drobné zasnění tu a tam. Pozice zbývajících členů Davida Gilmoura a Nicka Masona nebyla po oficiálním konci Pink Floyd v roce 1985 jednoduchá. Roger Waters se nedokázal smířit s tím, že odkaz kapely má fungovat bez něj. Rozjel tedy vlnu soudních tahanic, ze kterých vyšel ne sice jako zcela poražený (dosáhl například toho, aby bez něj zbytek hudebníků už nikdy neprezentoval projekt „The Wall“ v jeho celistvosti), o značku PINK FLOYD ale definitivně přišel. Vlastní také práva na skladby z alba „Anim...

  A že je co slavit. Tato bombastická heavymetalová paráda byla totiž jednou z mých prvních v žánru, a mám s ní dodnes vybudovaný pevný a láskyplný vztah. Proto dnes nabídnu jen jakousi nostalgickou připomínku, než obvyklý průzkum albem. „Painkiller“ vyšel v době, kdy byl již čistý heavy metal chápán jako archaický, neschopný nabídnout nic než třeba zajímavou a hudebně profesionální rutinu (což se přesně stalo bratrům z IRON MAIDEN s jejich příjemnou, ale ničím v zásadě inovativní deskou „No Prayer For The Dying“). Po zvukově i hudebně slabším „Ram It Down“ od JUDAS PRIEST nikdo nečekal zázraky. Přesto však přišli s materiálem, který dodnes mnozí (včetně mě) považují za jejich nejdokonalejší zářez. Album až po okraj naplněné kreativní produkcí a našlapanými sóly vrátilo estetice JUDAS PRIEST jejich původní lesk, a přidalo něco navíc. Během celého poslechu se ani jednou nenudíš, není zde slabší místo, melodie střídají agresivní až thr...

  V letošním roce se odehrává něco mimořádného. Vznikl nový zdroj strachu a propil se nám do naší duše způsobem, který generace před námi znaly snad z hrozby jaderné války. Malý tvoreček, virus, entita menší, než buňka nám všem nějak změnil vnímání reality. Těm pozorným ukázal jak pracovat s imunitou a jak je důležité věnovat pozornost své rodině a svým blízkým. Někteří z nás se uchýlili ke svým vírám, někteří k racionalitě, někteří vědomě propojili svá srdce a svůj rozum. A řekl bych, že pro takového posluchače je určeno poslední album Steva Roache. Steve Roach je nomád duchovnosti. Umí nádherně pracovat s pocity a dát posluchači mocný lék ve zvukové podobě. Album „A Soul Ascends“ reflektuje nejen události první poloviny letošního roku, ale obrací se také k tomu, jak smýšlíme o naší duši. Hudebně jsme vystaveni tradiční Roachově psychoterapeutické inkarnaci. Jemné a táhlé tóny, velké pauzy mezi jednotlivými motivy, čisté harmonie. Roach nám ukazu...