Upozornění: Toto není ani tak recenze na album Noisembryo, jako spíš článek o Merzbow, pomáhající si k ilustraci jedním jeho albem. Jasně si vzpomínám na svůj první zážitek s Merzbow. Hledal jsem na internetu nějakou hodně odlišnou hudbu a našel pojem noise. Už jsem o něm slyšel jako o extrémním vyústění death metalu a grindcoru, tak jsem čekal, že toto bude podobné, jen trochu víc agresivní, či hlukové. To, co se na mě vyvalilo ze sluchátek bylo tak nesnesitelné, že jsem jen s pokleslou bradou asi tři minuty poslouchal a snažil se v tom sonickém chaosu vyznat, pak jsem to znechuceně vypnul a trvalo mi pár dní, než jsem se odvážil pustit si to znovu. Tuším, že téměř každý má podobnou první zkušenost s hlukovou hudbou. Nejdříve šok, pak naprosto zbytečné sebe ujištění, že „tohle přeci není hudba“ a trávení otřesu z narušené představy o světě kolem. Ale cosi na té hlukové anarchii vás nakonec stejně donutí se pomalu přiblížit k náloži s dynamitem a zkusit to znovu. Důvod? Něco na tom pře...